Etiologie
Obsah
Virus klíšťové encefalitidy
Virus klíšťové encefalitidy (TBEV
) řadíme do rodiny flaviviridae. Do této rodiny patří mimo jiné viry způsobující žlutou horečku, Japonskou encefalididu a horečku dengue.4 Většinu flavivirů řadíme do skupiny arbovirů, a to díky jejich specifickému způsobu přenosu. Přenos arbovirů zajišťují infikovaná klíšťata (TBEV, LIV) nebo komáři (virus žluté zimnice, dengue virus, západonilský vir a virus Japonské horečky).
Flaviviry jsou sférické RNA viry velikosti kolem 50nm. Jejich RNA je obalena lipidy. Skládají se ze 3 strukturálních proteinů: protein C (kapsid), protein M (membrána), protein E (envelope)5,6.
Protein C je jediným proteinem kapsidu, který uzavírá +RNA dlouhou caa 11000 nukleotidů7. Tato RNA kóduje tři strukturální proteiny a 7 nestrukturálních proteinů potřebných k replikaci viru.
Převzato z Helveticum Institutum Tropologicum
Proteiny E a M jsou zavzaty do virové membrány. Glykoprotein E, který je hlavní komponentou virového povrchu, je zodpovědný za neutralizaci protilátek a za indukci protektivní imunity.
Analýzou monoklonálními protilátkami se ukázalo, že virové sekvence TBEV v evropských endemických oblastech jsou dosti homogenní a nepodléhají antigenním variacím.10,11
Virus klíšťové encefalitidy má další dva subtypy (Sibiřský a Dálného východu), které se vyskytují převážně v severním Japonsku, asijské části Ruska a severní Číně. Tyto dva subtypy jsou téměř shodné s Evropským subtypem. Jejich aminokyselinové sekvence v proteinu E se liší pouze v 5%. Přenašečem evropského subtypu je Ixodes ricinus, zatím co nositeli zbylých dvou subtypů je Ixodes persulcatus. Všechny subtypy jsou si příbuzné jak po antigenní, tak po fylogenetické stránce. Vzhledem k této příbuznosti vzniká na všechny subtypy zkřížená imunita.
Přenos infekce klíšťaty
Nejčastějším přenašečem a reservoárem TBEV je klíště. Klíšťata jsou reservoárem mnoha dalších patogenů a to díky nedostatku trávicích enzymů v jejich zažívacím traktu, ve kterém mohou přežívat různé mikroorganismy.13 Jsou ideálními vektory pro rickettsie, spirochety, mnohé bakterie, houby, protozoa, nematoda a viry). Infekční jsou larvy, nymfy a dospělá klíšťata.
Ostatní cesty přenosu
Další možná cesta pro šíření infekce, je cesta alimentární. Lze se nakazit pozřením nepasterizovaného mléka. Nákaza touto cestou není příliš častá. Incidence se udává kolem 4%.
Jsou popisovány i laboratorní nákazy, které jsou však důsledkem selhání lidského faktoru. Přenos nákazy může být teoreticky i z člověka na člověka, a to krevní transfůzí. Tento přenos však nebyl nikdy zaznamenán.[17]
Přírodní ohniska
Pojmem ohnisko se rozumí určitý biotop, v němž se vyvine vzájemný vztah mezi původcem nákazy, jeho přenašečem a rezervoárovými zvířaty.
Ohniska šíření TBEV jsou ovlivňována mnoha faktory, mezi než patří zejména roční období a typ porostu v dané lokalitě.
Dalším nezanedbatelným faktorem je teplotní profil oblasti. V teplejším klimatu roste i počet klíšťat a tím roste i možnost nákazy. Délka virémie hostitelů je dalším faktorem přispívajícím k zvýšení počtu infikovaných klíšťat, neboť podmiňuje promořenost klíšťat virem. Vir je předáván klíštěti v době, kdy saje krev infikovaného hostitele.
S nadmořskou výškou klesá promořenost virem a nad 1300 metrů nad mořem jsou ohniska již velmi vzácná. V Rakousku je 90% ohnisek v oblastech s průměrnou teplotou 7˚C.
Aktivitu klíšťat ovlivňuje také relativní vlhkost a vlhkost půdy. Kritická hodnota relativní vlhkosti pro I. ricinus je 92%. Při této nebo vyšší hodnotě rel. vlhkosti dokáží klíšťata přežívat po několik měsíců bez nutnosti sát krev. Při nižší rel. vlhkosti rychle hynou23.